Jak se stalo, že jsem v dětském domově... aneb ,,Můj život před tí, než jsem přišla do dětského domova“

Jak to vlastně začalo. Bydlela jsem v Plzni. V bytovce ve třetím patře podkrovního bytu. Bylo to tam docela dobré. Bydlela jsem tam s matkou a mými šesti sourozenci. Do mých desíti let, to bylo vše dobré, a pak začala chudoba. Mamka nevěděla co má dělat, tak dělala hlídání na veřejných záchodcích, ale ty peníze jí nestačily. Chtěla víc, tak mě a mého staršího bratra Patrika poslala na pole sbírat jahody , brambory a okurky. Měli jsme dohromady za šest hodin patnáct stovek.

Byli jsme rádi, že i my jí můžeme pomoci. Nakoupili jsme chleby, těstoviny,maso apod. Ale mamce to pořád nestačilo, tak jsme chodili na pole i místo školy. Vraceli jsme unavení a špinaví. Myslela jsem si, že mamka bude ráda, že jsme jí přinesli peníze, a že nám udělá aspoň něco dobrého k jídlu , ale ono nic. Sedli jsme si ke stolu a čekali jsme na jídlo. Dostali jsme polévku, ve které stála lžíce. Tak mi to nedalo a zeptala jsem se mamky jestli nám udělá nějakou dobrotu, ale mamka říkala, že nejsou penízky, že ty, co jsme jí donesli, tak s tím něco musí zaplatit. Tak jsem jí to věřila. Další dny to takhle pokračovalo, a my měli pořád hlad, protože se z polévek nenajíme. Šli jsme k sousedce jestli nám dá něco k jídlu, tak nám uvařila výborné brambory s řízkem. Pak jsme šli domů. Bratr otevřel dveře a tam byla mamka s nějakým pánem a oba byly opilí. Vešli jsme do dveří a mamka na nás začala řvát proč jsme jí nedonesli peníze, že nemá co pít a ani kouřit.

A já jí řekla, že jsme jí dali peníze odpoledne, že jsme unavený a takovou ji neznám, jak se k nám zachovala. A ona na nás začala hulákat: ,,Vy haranti! Sbalte se a vypadněte odsud! Jste jen příživníci, děláte mi jen zle!!“ Ale my jsme neměli kam jít, tak jsme odešli a čekali jsme venku celou noc na to, až mamka vystřízliví. Druhý den jsme přišli domů a mamka se nás zeptala jestli jsme se už zklidnili a my jsme jí řekli že ano, protože jsme nechtěli mít problémy. Další den to bylo horší a horší, začala nás mlátit třeba jen za to , že neměla cigarety. On jí totiž opustil mých mladších sester táta Karel, tak proto se zbláznila. Její koníček začal být hledání chlapů z novin inzerce. Našla si tam hodně pánů, který chodili k nám domů a platili jí. Dokonce jí dali více peněz i za to, že se s nimi vyspí před námi a ona to udělala. Lidi si na ní začali ukazovat, že tohle vše dělá a máma si toho začala všímat. Tak si našla na inzerát pána z Příbrami. Znali se měsíc a viděli jen jednou a hned jsme se k němu museli odstěhovat. To jsem byla v osmé třídě. Měl veliký nevybavený byt. Máma s pánem měli nádhernou ložnici a my jsme měli místnost se spacákama a s velkou skříní. Ale nám to nevadilo, protože jsme byly rádi, že můžeme být spolu. Ale to nebyl náhradní táta pro nás, protože moc pil, pěstoval marihuanu a mlátil nás i s matkou. Mamku to s nim omrzelo, tak si hledala dalšího pána, který bydlel v Žatci, ale ten měl malý byt, tak nám domluvil, abychom bydleli v azylovém domě blízko u něj.

Takže jsme tam vydrželi čtyři měsíce a museli jsme alou do azylového domu, jinak by nás tam zabil. V azylovém domě nás přivítali hezky. A mamka když se dozvěděla ty pravidla, tak chtěla utéct. Ale my jsme jí přemlouvali atˇ tam zůstane, protože jsme už nechtěli být na ulici. Ty pravidla byly takové, že do bytu nesměla žádná cizí osoba, nesmělo se kouřit v domě, museli jsme mít pravidelnou stravu a hlavně každodenní hygienu, takže jsem si ten pobyt užívala. Mamka tohle vydržela jen půl roku, a pak si zase hledala pána. Tentokráte v Liberci, který byl moc hodný. Pracoval na statku, kde měl pracovní byt a tam nás nastěhoval. Byly tam čtyři chladné místnosti a z toho tři považoval za pokoje.

Měl vanu jako koryto pro prasata, kde netekla voda. Byly jsme rádi, že jsme tam byly přes léto, jinak by jsme se nemohli koupat. Chodili jsme se koupat do rybníka. Vzali jsme si tam mýdlo, šampon a žínku, dokonce jsme se tam i vyřádili. Další dny jsme se místo školy starali o zvířata. Bylo to čtyřistapadesát jalovic a třistačtyřicet býků. Mamka nám nikdy nechtěla pomáhat, byla líná se dotýkat práce. Strejda nám říkal, atˇ to neděláme, že to udělá sám, ale my jsme se báli, že nás máma zbije, protože nás byla každý den a my jsme se báli kolem ní jen projít. Přišli jsme všichni hladoví domů a ona nám dala chleba s máslem a se solí a sobě si dala tlačenku s chlebem. Sbíhali se nám sliny, když jme na ní koukali. Nikdy jsme nemohli mít něco víc jak ona, at´ je to v jídle a oblečení. Vše na statku klapalo až onen den, kdy přijel šéf statku a řekl: ,,Vystěhujte se!! Máte na to hodinu“. A my jsme jen koukali a brečeli. Nevěděli jsme co dělat, kam máme jít a tak. A pak mě napadlo, že by jsme mohli do Děčína ke strejdovi, že by nám poradil. Vzali jsme si pár věcí a vyrazili jsme.

Byl to kousek. Zazvonila jsem na něj a vysvětlila jsem mu, co se vlastně stalo. A on nám řekl, že nám nemůže pomoci, leda že by jsme šli bydlet k němu do garáže. Nic jiného nám nezbylo abychom to přijmuli. Nepřeji vám to, protože to bylo strašný, byla velká tři metry na čtyři metry. Takže když jsme šli spát, tak jsme byli na sobě nalepený. A na záchod jsme chodili na pole. Další den nám máma vyčítala, že to bylo kvůli nám, že kdyby nás neměla, tak se to nestane a tak dokonce nás mlátila více než před tím. Strejda si vybral poslední peníze co měl z banky, abychom měli aspoň na nějaké to jídlo. Ale ani to máma neocenila. Začala se hádat i s ním. A to nás mrzelo, protože jsme ho měli rádi. Jednoho dne vyrazil do Liberce, aby našel práci, protože jsme už neměli skoro ani korunu. Mého staršího bratra a sestru to už přestalo bavit to stěhování a měnění škol. Jelikož byli plnoletí, tak si dali pár věcí do batůžku a zeptali se strejdy, jestli jim nedá nějaké peníze na vlak, protože se chtěli vrátit do Plzně. Byl to pro mě šok, protože ztratit sourozence není nic pěkného. Ale dostala jsem se s toho. Zbyly jsme mámě na pospas, já, Maruška a Bětka.

Další den strejda šel do obchodu do Liberce. Pěšky mu to trvalo čtyři hodiny tam a zpátky. A máma věděla, že to trvá tak dlouho, tak se s nějakým pánem domluvila, že nás odveze do azylového domu v Jablonci. Samozřejmě máma okradla strejdu, takže když přišel zpátky do garáže a neviděl tam mě ani sestry, tak už asi věděl co se děje. Bylo mi ho líto, když ho máma okradla. Začala jsem na ní řvát, jestli se nestydí a tak. A ona mi odpověděla že kdyby to neudělala, tak nemáme co jíst. To je sice pravda, ale mohla mu tam něco nechat. V azylovém domě to bylo krásné a čisté. Cítila jsem se tam jak doma. A opět jsme u pravidel. Mamka se dozvěděla, že když dostane výplatu, tak to musí odevzdat do kanceláře, to aby jí naučili hospodařit s penězi. Máma byla naštvaná, že jí dali pro tři lidi na týden tisícpětset, ale ona si neuvědomovala to, že každý normální člověk si vystačí i s touto částkou. Asi o měsíc později jsem začala chodit na Hip hop. Více jsem se sblížila s trenérem, který mi potom pomáhal v těžkých chvílích. Když mě máma zmlátila a nebo když nám nechtěla dát najíst, tak jsem k němu utekla. Máma se pohádala s ředitelkou azylového domu, protože to ředitelka viděla jak se k nám chová a že jsem se o mladší sestry starala já a ne ona. Potají nám dávali jídlo co dostali od němců. Asi po půl roce se máma rozhodla, že se nastěhujeme do Varnsdorfu nad Vietnamce. Bylo to obrovské a byla tam strašná zima. Máma totiž bez peněz a chlapů nevydrží.

Bylo to horší než před tím. V tom azylovém domě jsem měla kamarádku, která byla medikovaná od psychiatra. Měla prášky na spaní a na nervy. Koukala jsem se na ně a přemýšlela jestli má můj život ještě smysl. Protože když bych byla s mámou až do osmnácti let, tak to bych už neměla šanci na lepší život. Chtěla jsem, aby moje mladší sestry byly něco víc než máma, třeba jako doktorka, zubař apod. Tak jsem té kamarádce ukradla deset prášků na nervy a deset na spaní. Počkala jsem si na večer, až všichni budou spát. Byla to pro mě strašná bolest, protože jsem nevěděla co se stane, jestli přežiju a nebo ne. Ale to byl jediný způsob co mě napadl jak zavolat o pomoc. Druhý den mě odvezla záchranka a mámě to ani nevadilo. Byla jsem na intenzivní péči a cítila jsem se jako blázen. Pak jsem začala litovat toho, že jsem tam sestry nechala s ní, měla jsem obavy, že jim něco udělá. Proto jsem z nemocnice zavolala ředitelce z azylového domu jestli by zamnou přišla do nemocnice, že s ní potřebuji mluvit o něčem moc důležitém. A ona přijela. Řekla jsem jí vše a ona mi nabídla, že by jsme mohli jít do dětského domova.

Když mi to řekla tak jsem cítila strašně velikou úlevu. Asi po čtrnácti dnech mě propouštěli z nemocnice. Ale hrozné bylo to, že za mnou přijela máma a začala mi brečet vysloveně do klína a slibovala mi, že se bude snažit se zlepšit a že nás nebude mlátit apod. Ale já se jí omluvila a řekla, že chci abychom se sestrami měly lepší život jak ona. Bylo mi jí líto. Po hodině pro mě přijela sociální pracovnice s nějakým pánem a odvezli mě domů pro věci moje a sester. Potom jsme jeli pro sestry rovnou do školy a řekla jsem jim at se nebojí, že jedeme na školu v přírodě. Jeli jsme autem a když už viděli nápis Dětský domov, tak Maruška byla strašně šťastná, ale Bětka brečela, že jí chybí maminka. Bohužel si toho nevšímala, co nám matka dělala. V dětském domově se mi líbí. Jsem ráda že můžu studovat v klidu a hlavně nemusím měnit školy. A mám jistotu, že z nás něco bude když si za tím půjdem.

K.R.