Jak jsem se dostala do DD

Jmenuji se Denisa, je mi 17 let a chtěla bych Vám sdělit svůj příběh, jak jsem se dostala do Dětského domova. Jako malá holka jsem si žila spokojený „dětský život“, jako všechny ostatní děti. Vyrůstala jsem v kompletní rodině s otcem, matkou a 2 sourozenci.

To se vše změnilo, když jsem slavila 11. narozeniny, které už jsem bohužel oslavila bez otce. Den před oslavou se sbalil a řekl mi: „Jedu do práce, vrátím se zítra..“ Čekala jsem několik dní marně u dveří a od té doby jsem ho už nikdy neviděla. Dodnes nechápu, proč se s námi alespoň nerozloučil a nevysvětlil nám, co se děje.

S matky péčí o nás to začalo jít rapidně dolů. Neplatila byt, ve kterém jsme žili, proto jsme se museli odstěhovat do Azylového domu. V Azylovém domu se péče matky zlepšila, vše se zdálo být v pořádku do doby, když se ve dveřích objevila Policie a řekli nám, že se matka pokusila o sebevraždu a oni jí proto museli odvést do psychiatrické léčebny v Dobřanech. V tu chvíli se mi snad zastavilo i srdce. Moji starší bratrové se o mě starali po dobu, co byla matka v psychiatrické léčebně v Dobřanech. Pro mě začalo peklo, jelikož pro starší bratry jsem byla rozmazlená holka a tak si náležitě vychutnávali, že mě mohou týrat. Zamykali mě doma na celý den, ubližovali mi fyzicky i psychicky, všechny domácí práce jsem musela dělat sama, včetně nakupování a vaření. Když jsem dělala velký úklid, našla jsem pod kobercem dopis od matky na rozloučenou a tím se mi rozjely opravdové psychické problémy, nemohla jsem to pochopit. Začala jsem si ubližovat, řezala jsem se po nohou. Když se matka vrátila z léčebny zpět domů, na chvilku se vše vrátilo do normálního stavu, ale můj psychický stav se nelepšil.

Po 3 letech jsme se odstěhovali do pronájmu. Bydlení však nemělo dlouhého trvání, cca 4 měsíce. Matka přestala pracovat, neplatila nájem a já o tom ani nevěděla. Když to přišla řešit majitelka bytu, musela jsem to vyřizovat já, matka se ani neobtěžovala se s ní domluvit. Po 3 týdnech nás samozřejmě vyhodila. Bratrové mezitím dosáhli plnoletosti a tak šli do pronájmu spolu. Já jsem šla bydlet ke kamarádce a matka také. Bylo mi v tu dobu čerstvých 15 let a navštěvovala jsem 9. ročník ZŠ. Matka se o mě nezajímala, nekomunikovala se mnou, nechala mě napospas světu. Střídala jsem bydlení, tedy spíše jsem přespávala, kde se dalo. Když už jsem to finančně nezvládala u kamarádky, jela jsem ke svému příteli, snažila jsem se vydělat nějaké peníze po brigádách, ale v 15 letech je problém nějakou brigádu sehnat. Jednou se mi stalo, že jsem zůstala na ulici, neměla jsem finanční prostředky, jak se dostat k přítelovi. Matka se mi ozvala tak 1x za 4 měsíce, někdy i déle. Našla si přítele, se kterým začala pít a který jí fyzicky a psychicky týrá. Já jsem se na to nemohla koukat, tak jsem raději živořila po známých. Nejvíce mi v této situaci pomohl a pomáhá do teď můj přítel a jeho rodina. Vše už bylo nesnesitelné a já jsem si zase začala ubližovat. Cítila jsem se jako ta nejhorší z nejhorších na celém světě. Ztratila jsem všechno, na čem mi v životě záleželo, matku, otce, bratry, peníze, střechu nad hlavou, neměla jsem vůbec nic a byla ze mě troska. Komu opravdu chci poděkovat za to, že tady ještě vůbec jsem, je přítel a jeho matka.

Ke konci dubna 2014 mi přišel doporučený dopis, že jsem přijatá na učební obor. Věděla jsem, že takhle to dál nejde, že nebudu mít peníze na učebnice a zázemí pro učení, tak jsem se vydala na OSPOD a do 10 dnů jsem byla umístěna do DD Domino, v Plzni.

Tím se všechny mé psychické problémy nevyřešily. S matkou se stýkám minimálně doposud. Občas jí potkám s monoklem, jindy zase se zlomeným nosem. Dala jsem jí na výběr, buď já a nebo její přítel. Vybrala si jeho a tím u mě neskutečně klesla. Matka mi strašně moc ublížila, ale i přesto je to moje máma a chybí mi ty časy, kdy vše fungovalo normálně a my jsme spolu vařily, pekly a hlavně se smály. Teď je to pro mě cizí žena, dávno už není taková, jako bývala. Tím, že jsem byla umístěna do DD Domino jsem získala střechu nad hlavou, pravidelnou stravu, možnost se vzdělávat. Tyto problémy se mi vyřešily, ale jsou věci které už se nikdy nevrátí a bohužel není v mých silách je změnit a to je moje matka a její zájem o mě. Snažím se s tím postupně vyrovnávat, ale moc to nejde. Občas je mi dobře a občas zase hodně zle.

Pevně doufám, že až jednou založím svoji rodinu, budu moci předat svoji lásku svým dětem a budu mít pocit, že jsem pro někoho důležitá a potřebná. Možná, že přijde i doba, kdy své matce odpustím, ale asi nikdy nepochopím, jak někdo může dát přednost člověku, který jí jen ubližuje, před vlastním dítětem.