Jak se stalo, že jsem v dětském domově

Jmenuji se Hanka a v dětském domově jsem od 9 let, tedy od roku 2004. Do domova jsem byla umístěna společně se svýma dvěma sourozenci. Samozřejmě jsem z této události nebyla nadšená, ale zpětně si uvědomuji, že vstupem do DD se mi otevřela šance na, nechci říct lepší, ale určitě na pohodlnější a snad i šťastnější život.

Narodila jsem se v roku 1995. O rok později přišel na svět brácha a následující rok ségra. Máme ještě jednoho sourozence z matčina prvního manželství, který s námi nevyrůstal, protože se nepohodl s naším taťkou. Babička si ho vzala do pěstounské péče.

Vyrůstala jsem v menší vesnici. Rodiče si zde postavili obrovský dům, který ovšem zůstal bez omítky, jelikož na ní už nejspíš nezbyli peníze. K domu patřila také velká zahrada, kde jsme trávili hodně času lezením po stromech, především po třešni. Měli jsme zde také stodolu a chlívek, ve kterém se dříve chovali kozy. V přízemí bydlel děda a my s rodiči žili v patře. Po tom, co děda umřel, jsme se přestěhovali dolů a horní patro jsme zkoušeli pronajímat jedné slečně. Slečna tam s námi chvíli bydlela, ale pamatuji si, že nájem nezaplatila.

Co si vzpomínám, tak v naší rodině byl vždycky problém s penězi. Taťka sice práci měl, ale rád se také napil alkoholu a automaty také nepohrdl. Bohužel se už v mladí zadlužil. Možná né tak úplně jeho vinnou. Slyšela jsem, že pod nátlakem rodiny podepsal, co neměl a po úmrtí jeho bratra na něj byli převedeny jeho dluhy, ale co je na tom pravdy nevím. Mamka do práce nechodila. Pamatuji si, jak taťka létal po celé vsi, aby mu někdo půjčil 50 KČ, abych měla na týdenní jízdenku do školy. Mamka nás také často posílala k sousedům, zda nemají to a to z jídla. Ze začátku mi to moc nevadilo. Ale později už jsem se cítila trapně, když jsem za nimi šla s celým nákupním seznamem a oni samozřejmě nic „neměli“.

Chodila jsem asi do 1. třídy, když nám odstřihli elektriku. Vím, že se splacením chtěla pomoci babička a dala taťkovi peníze, ten je ovšem na zaplacení nepoužil. Později nám také přestala téct doma voda, pro kterou jsme později chodili k pumpě, jenž byla také u našeho baráku. Jako malá jsem si příliš neuvědomovala, v jak špatném prostředí žiju. Neviděla jsem nic špatného na tom, že nám nešla elektrika. Večer jsme si svítili svíčkami. Dodnes vzpomínám na večer, kdy jsme čekali, až se vrátí taťka z práce a já svým sourozencům četla při svíčkách nějakou pohádku.

Doma nebylo nikdy moc uklizeno. Zpětně se tomu ani zas tak moc nedivím. Ono uklízet po 3 dětech určitě nebylo jednoduché. Navíc nás k pořádku nikdo ani moc nevedl. Často jsme prý chodili ve špinavém oblečení.

Co mi ale nejvíce vadilo, že taťka byl zejména po požití alkoholu hodně agresivní. Svůj vztek si vybíjel na mamce. I přesto, že vím, že tento článek může být zveřejněn na internetu a asi mi nebude úplně příjemné, když si ho přečte někdo z mého okolí, nemůžu nechat bez zmínky obrazy, které mám vryté v paměti a budou mě strašit asi po celý život. Několikrát jsme byli svědky toho, jak taťka šel za mamkou s nožem a chtěl jí ublížit a já se sourozenci jsme si stoupali mezi mě, nebo také situaci, kdy taťka seděl na mamce a dusil jí polštářem. Když to píšu, tak mi to přijde úplně šílené. Moc bych si přála, aby tyto obrazy byli zkreslené mým tehdejším dětským pohledem. Musím podotknout, že na nás takhle hrubý taťka nikdy nebyl. Měl nás moc rád. Byli jsme jeho loupežníci J. Upřímně moc nechápu, jak to mohla mamka snášet. Myslím si, že jí to po psychické stránce hodně ublížilo.

Do paměti se mi vryl ten osudný den, kdy jsem se dozvěděla, že půjdeme do DD. Už delší dobu se naši hašteřili, že nám něco řeknou, ale ani jeden se k tomu neměl. Byla to jedna ze situací, kdy jsem viděla našeho taťku brečet. O skutečnosti, že budu muset opustit náš domov, jsem se dozvěděla den před odjezdem. Byla to vlastně úplná náhoda. Taťka se u někoho zdržel ve vsi a mamka mě pro ně posílala se vzkazem, že když nepůjde hned domů, tak že nám něco řekne. V tu chvíli jsem vykřikla: „A co, že půjdeme do děcáku?“. Vlastně jsem tu otázku ani nemyslela vážně. Pořádně jsem si ani neuměla představit, co to znamená. Mamka mi na to odpověděla: „Táta vám to už řekl?“. A bylo vymalováno. Následující den nás odvezli do diagnostického ústavu v Praze.

První večer v diagnostňáku jsem celý probrečela. Myslím si, že jako nejstarší z nás mi bylo jediné jasné, že už se domů nikdy nevrátíme. Jinak se mi tam i líbilo. Každý týden bylo sezení, kde se hodnotilo chování dětí. Patřili jsme vždy mezi nejhodnější, a tudíž jsme se mohli zúčastňovat výletů za odměnu. Vybavuje se mi cesta metrem, kdy mi paní vychovatelka, řekla, ať pustím sednout nějakou starší paní. Paní poděkovala a dodala, že mám šikovnou maminku, nebo něco v tomhle smyslu. Důležité pro mne bylo, že jí označila jako mou mamku, což jsem já nesnesla. Proto jsem se paní vychovatelky ihned na něco optala, abych mohla použít oslovení, paní vychovatelko, a vyvést starší paní z omylu. Musela jsem být asi hodně průhledná. Protože jsem pak dotyčnou vychovatelku zaslechla na chodbě, jak líčí tuto příhodu svým kolegům.

Navzdory těmto okolnostem nepovažuji mé rané dětství za špatné. Jelikož nebylo moc, co doma dělat, jsme trávili většinu času venku. Dokázali jsme mít radost z maličkostí a měli jsme se rádi. Netrpěla jsem kily navíc, protože jsme kvůli financím často chodili pěšky nebo jeli na kole.

Na závěr bych chtěla říci, že se na moje rodiče nezlobím. Myslím si, že se o nás starali tak, jak nejlépe uměli.

Hana