Cesta do dětského domova

Můj příběh není tak složitý, ale ani není moc k pochopení, jak pro koho. Stalo se to v roce 2008, kdy jsem byl odebrán z rodiny do Diagnostického ústavu. Dodnes nevím, za jakých okolností jsem se tam dostal. Mám jen své zkreslené představy. V Diagnostickém ústavu jsem pobyl tři měsíce. Vše se změnilo, když nadešel slunečný den, který byl pro mě významný, protože v tento den jsem se dozvěděl novou informaci, která mě pohnula v mém životě dál dopředu. Bylo pondělí a to si velmi pamatuji, protože se každé pondělí konala komunita, kde se sešli všichni vychovatelé, paní ředitelka, učitelé a hlavně děti. Na této důležité komunitě se vždy oznamovalo, kdo byl nejhodnější a stal se skokanem týdne ba naopak, kdo byl nejzlobivější a byl mu přidělen zákaz výhod na týden. Dále to pro mě nejdůležitější pro tento příběh je, že se na komunitě oznamovalo, kdo a kam s dětí bude převezeno do dětského domova. Už to byly tři měsíce a bylo na čase, se dozvědět do jakého dětského domova se dostanu se svým bratrem. Mimochodem mému bratrovi bylo v té době pět a jmenuje se Pavel a mně bylo osm let.

Paní ředitelka se postavila, jako vždycky a oznámila, že František a Pavel budou převezeni do dětského domova v Plzni. Z jedné části jsem byl rád, že už se dostanu někam jinam, ale z druhé strany jsem vůbec nevěděl do čeho jdu a jaké to tam vůbec bude. V ten den jsem si sbalil jen své vlastní věci z domova, kterých nebylo moc, jen jedna malá červená cestovka, kterou mám ještě do dnes. Druhý den jsme odjeli i s jinými dětmi, které se těšily na nové dětské domovy. Cesta byla dlouhá a vyčerpávající. Všechny děti už rozvezli do dětských domovů jen já a bratr jsme zůstali sami v autě. Po dlouhé době jsme už dorazili do města a vystoupili jsme před velikou, žlutou budovou. Na budově bylo napsáno Dětský domov. Do budovy jsme vešli předními dveřmi. Následovali další prosklené dveře, na kterých bylo napsáno „VÍTÁME VÁS“. Působilo to na mě příjemně, protože to bylo napsané barevnými písmenky. Dále jsme pokračovali s jednou paní sociální pracovnicí, která se mi představila jako paní Jelena. Dovedla nás do velké jídelny, kde byly samé židle a stoly. Ještě tam byly dvě okna, kde se v prvním okně vydávaly obědy a v tom druhém okně se vracely špinavé talíře. Posadili jsme se k jednomu stolu a blížila se k nám jedna paní. Řekla nám, že je teta dětského domova a jmenuje se teta Hrubá. Připadala mi jako velmi příjemná paní. Dále jsme dostali oběd a do dneška si pamatuji, že to byly ovocné knedlíky s jahodovou omáčkou. Bylo to velice dobré a sladké. V jídelně v té chvíli nikdo nebyl kromě jednoho kluka, který seděl před námi. Pořád se na nás koukal. Měl jsem z něho celkem strach.

Jedna teta, která se jmenovala teta Bendová, si nás převzala a vydali jsme se do bytu v paneláku. Říkalo se tomu „rodinná skupina“. V bytě pobývalo šest dětí a já a brácha jsme zaplnili kapacitu, abychom nás bylo celkem osm. Po cestě nám teta vše vysvětlovala, ukázala mi kam budu chodit do školy a také nám řekla, že je to naše kmenová teta, což znamená, že jí asi budeme vídat často. Celkově na bytě jsou čtyři tety. A to dvě denní a dvě noční, které se střídaly. Dorazili jsme k jednomu velkému paneláku. Byl jsem potěšený, že je to panelák, protože i u tety doma jsme taky bydleli v paneláku. Takže to pro mě nebylo nic nového. Ten byt byl v prvním patře, takže nebylo potřeba si zavolat výtah, kterým jsem se chtěl strašně svést.

První dojem byl ohromný. Viděl jsem veliký byt, ve kterém byly čtyři místnosti a to obývák, tři dětské pokoje a kuchyň, která byla celkem malá. V jednom pokoji spaly jen holky a ve zbylých dvou pokojích spali kluci. Já a brácha jsme se ubytovali v jednom velkém pokoji s balkonem. Po vybalení jsem si sedl do obýváku a povídal jsem si s tetou. Asi po hodině dorazily děti ze školy. Hned první člověk, který přišel byl kluk, který seděl v jídelně na hlavní budově, když jsme obědvali. Jmenoval se Jára  a bydlel s námi na bytě. Byl to celkem v pohodový kamarád, ale někdy jsem si nebyl jist, zda se mu v určitých chvilkách dá věřit. Pamatuji si, že si děti dělaly domácí úkoly a připravovala se večeře. Dali jsme si večeři a pak jsme se šli koupat a koukat na televizi. V půl deváté jsem musel jít spát. Postel jsem měl pohodlnou a ležel jsem a přemýšlel jsem nad tím, co se mi vše v onen den stalo a jak to vlastně bude dál.

V dětském domově jsem dodnes. Je mi 18 let a studuji střední zdravotnickou školu, obor sociální činnost. A plánuji své životní cíle, abych si ten život udělal, co nejhezčí.

Tak a tím začal můj život v Dětském domově.