Příběh Davida a Filípka

David:
Jednoho krásného dne jsem se rozhodl, že budu pomáhat dítěti z dětského domova. Moc důvodů jsem k tomu neměl,  až na dva. Slíbil jsem sám sobě, že jestli dostanu práci svých tehdejších snů, tak budu mít nějaké finance na podporu dítěte. Druhý důvod byl ten, že jsem chtěl jenom pomoct, nic konkrétního. Našel jsem si stránky Dejme Dětem Šanci a začal koukat po těch stovkách dětí. Vybrat si opravdu nešlo, bylo jich hodně. Tak jsem kliknul na náhodný profil a byl tam jedenáctiletý kluk. Řekl jsem si: "Tak, ať je to on."
Podepsal jsem smlouvu "Adopce na blízko" a začal jsem mu spořit. Kluka jsem neznal a nevěděl jsem o něm nic. Ale chtěl jsem ho potěšit ještě něčím a tak jsem mu splnil pár přání. Po dvou měsících, když se vrátil z prázdnin, mne kontaktoval a první jeho dotaz zněl, zda ho přijedu navštívit. I když jsem návštěvy neměl v plánu, nemohl jsem tuto prosbu zamítnout.
 Osud si nevybereš, Filípek bydlí ve městě, kam jezdím skoro každý víkend na návštěvu k rodičům a přátelům. Teď už se známe téměř 8 měsíců. Vidíme se dosti často, zná ho celá moje rodina a přátelé a všichni ho mají rádi. Jsem vděčný životu, že ho znám a jsem tomu moc rád. Náš vztah je čím dál pevnější. Doufám, že Filípkovi dám opravdu vše, co bude do budoucnosti potřebovat: Podporu, přátelství a pocit, že na světě existuje člověk, který ho potřebuje a má rád takového, jaký je.

Filípek:
Když jsme se potkali, málem jsem brečel. Ještě předtím, když jsem si s ním psal, věděl jsem, že je to můj Táta. Poznával jsem ho víc a víc. Vždy miluju, když ho vidím či slyším. MILUJU, když mi řekne "Mám tě rád." Každý den mi chybí víc a víc. Moc se mi to s ním líbí.