Jak jsem se dostala do Dětského domova

Můj příběh je o tom, jak jsem se dostala do Dětského domova. Začnu tím, že mamka si našla přítele. Byly mi 4 roky a už jsem poznala, že je zlý. Neměla jsem ho vůbec ráda. Ale jednoho dne, co se nestalo? On se k nám nastěhoval a na mně byl ihned zlý.

Dal mě do jiné školky, ale to byla ta internátní. Tam jsem byla celý týden. Mamka s tím souhlasila. Byla tak zamilovaná, že nevěděla, asi co dělá? Mně to mrzelo a on mě začal mlátit, ale když mamka nebyla doma. Když jsem jí to řekla, tak mi nevěřila, skoro nikdo mi nechtěl uvěřit.

Já jsem začala chodit do 1. třídy a bylo to ještě horší. Mlátil mě ještě víc a měla jsem skoro všude modřiny. Když si toho všimla mamka, tak on jen řekl, že to mám jak blbnu. Když jsem přinesla trojku, čtyřku nebo pětku, tak mě zmlátil. Musela jsem se učit do devíti večer. Když jsem šla dřív, tak mě vytáhnul z postele za vlasy, hodně jsem trpěla, ale bohužel jsem byla na všechno sama.

Nejhorší bylo, když mamka čekala miminko. Když už měla rodit, tak byla 14dní v nemocnici, a já zůstala s jejím přítelem sama. Bála jsem se chodit domů ze školy, hodně mě mlátil a začal, mě i osahávat. Bylo to hrozný, když jsem něco neudělala, co jsem měla, tak jsem klečela na kolenou a musela jsem držet knížky. Bylo to příšerný. Mamka přijela z nemocnice s malou sestřičkou a já jsem byla šťastná, ale tím se nic nezměnilo. Pořád se to opakovalo.  Bylo mi 8 let a už jsem si to nenechala líbit. Byla jsem samá modřina, ale nikdo z rodiny mi to nevěřil. Tak jsem všechno řekla paní učitelce. Ta byla jediná, co mi věřila. Každý den jsem jí všechno řekla, co se děje doma a modřiny jsem jí ukazovala. A jednoho dne, když jsme měli výtvarnou výchovu, tak do školy přijela paní sociální pracovnice a 4 policajti. Vzali mě a jeli se mnou do nemocnice. Tam mě fotili celé tělo kvůli modřinám.

Pak jsem jela do Diagnostického ústavu. Byla jsem tam 2 měsíce a vůbec  jsem ještě nechápala. Byla jsem hodně zanedbaná a skoro jsem nemluvila. Ale hlavně jsem byla šťastná, že už mě nikdo nemlátí a nezneužívá. Mamka, když to zjistila, že to byla celou dobu pravda, co jsem jí říkala, tak mi pořád psala dopisy, že se omlouvá, že mi nevěřila a odešla od přítele. 6. května 2005 jsem šla do dětského domova.  Jsem tu 8 let a nikdy bych tento Dětský domov nevyměnila. Hodně mi tu pomohli a jsou na mě hodní. Mám je všechny moc ráda. Hlavně tu mám mojí nejoblíbenější tetičku, kterou mám na oddíle. Jsem hrozně moc ráda, že jsem skončila právě v tomto dětském domově.

A ještě abyste věděli, jak to skončilo s mamkou? S mamkou jsem se dala zase dohromady, jezdím k ní na každé prázdniny. Voláme si a jsem ráda, že to takhle všechno dobře dopadlo. Jen mě trápí, že on nebyl vůbec potrestaný. Řešilo se to i u soudu, ale on se z toho bohužel  dostal. Ale hlavně, že se mám už lépe a nikdo mi neubližuje. Co jsem zažila, to nikomu nepřeji. Pamatovat si to budu celý život. Až budu mít jednou v budoucnosti svoje děti, tak jim budu pomáhat a budu jim hlavně věřit.

Nechci udělat stejnou chybu jako mamka. Chtěla bych být lepší. Vím, že postarat se o sebe bude těžké, ale ještě těžší bude postarat se o své děti. Nechtěla bych, aby musely žít v Dětském domově  jako já. Toto je můj příběh o mé cestě do Dětského domova.