Tři přání

 Jednou jsem dostal od svých známých otázku, byla docela těžká a vedla mě k zamyšlení, zeptali se mě, jaká by byla má tři životní přání. Nejdříve jsem se tomu zasmál, ale pak jsem si rychle uvědomil, že je to otázka, která může mít víc odpovědí.

Buď bych odpověděl tak, co bych si já opravdu přál i přesto, že by to nebylo moc reálné nebo tak, co bych si přál a reálné by to mohlo být.
   
Když jsem byl ještě malý kluk, lidé se mě ptali, co bych chtěl dělat za práci, kde bych chtěl bydlet a jaké bych chtěl auto. Většinou jsem něco jen tak plácl, mnoho mých odpovědí bylo nereálných. Brali ohledy na to, že jsem ještě malý chlapec. Těch přání, která jsem už měl v hlavě, bylo opravdu hodně. Chtěl jsem dělat popeláře, prodavače, řidiče luxusních limuzín a mnoho jiných velice zajímavých zaměstnání. Bydlení - většinou to byla nějaká pěkná vila či rodinný domek. O auta jsem moc velký zájem neměl, spíše mě lákaly autobusy, tramvaje a vůbec celá veřejná doprava. Líbilo se mi vozit autobusem z konečné stanice na druhou, jezdit vlakem jsem dokázal i celý den, proto jsem se také hodně začal soustředit na železnici. Již od mých raných let jsem se chtěl stát řidičem lokomotivy, tedy strojvedoucím. Zaujalo mne, jak tak velký stroj může obsluhovat jedna jediná osoba. Hýbnout pákou a rozjet toto monstrum, zatroubit nebo zastavit. Na základní škole jsme řešili volbu povolání. Měl jsem jasno. Dostat se na dopravní školu a dělat práci strojvedoucího nebo průvodčího. Bylo to mé velké přání být ve škole, kde by mě to bavilo, mít spolužáky, kteří by měli stejné zájmy jako já a hlavně mít pana učitele, který mě v mém koníčku bude i nadále podporovat dalšími vědomostmi. Toto přání se mi opravdu plnilo. Je to přesně tak, jak jsem si představoval. Mám kamarády, se kterými si povídám o železniční dopravě, vyměňujeme si různé zážitky, fotografie i videa. Jsem konečně mezi lidmi, kteří tomu rozumí tak jako já. Pan učitel nás stále seznamuje s novými věcmi, které jsem dříve neznal. Poznávám i život na železnici jako zaměstnanec, při odborném výcviku. Chodím mezi lidmi, kontroluji jim jejich jízdní doklady a také si s nimi často povídám, jak už o věcech kolem železnice, tak i o všem možném. Jsem za tuto praxi velmi rád. Vyučit se a dodělat nástavbové studium je jedno životní přání a pak se jen rozhodnout mezi strojvedoucím, nebo průvodčím. Práce je základ, to víme my všichni.
   
Dalším přáním, které mám, je asi zdraví. To je nejpřednější, bez něho to není ono. Můžu být rád za to, že jsem zdravý a že mi nic nechybí. Kolikrát vidím zdravotně postižené a je mi jich velice líto. Jsou připoutáni na invalidní vozík nebo jinak omezeni, nemají svoji svobodu. Já ji mám. Jsem v pořádku a za to můžu být moc rád.

Když si vybavím, jaké by mělo být moje třetí přání, nemohu se rozhodnout. Mít svoji rodinu nebo být šťastný sám jako doposud, opravdu by se toho našlo hodně. Plno mých vrstevníků mi vyjmenovává několik věcí. Jsou to především peníze a auta. Ale k čemu mám mít auto, když je tu má oblíbená hromadná doprava? Auto stojí hodně peněz a jeho údržba také vyžaduje plno úsilí a jiných věcí. Napadly mě také peníze. Na jednu stranu bych hodně peněz uvítal. Koupil bych si dům a jiné věci. Ale mým třetím přáním být peníze opravdu nemohu. Být součástí velké rodiny, by se mi líbilo, mít svou manželku, kterou bych měl moc rád a také děti. Jak všichni říkají, s dětmi je zábavy hodně. Mít doma veselo a prožívat s nimi plno pěkných i těžkých situací a věcí. A mám to. To je mé třetí přání. Kdo ví, jestli se mi mé přání splní? Uvidíme…To mě a všem jiným lidem ukáže život…