Budu lepší máma

Když jsem byla malá, byli jsme šťastná rodina, aspoň já jsem to tak vnímala. Máma mě měla ráda a chodila se mnou do školy. Učila se se mnou, chodili jsme společně ven i s tátou. Táta chodil do práce a máma se spíš starala o mě. Pak jsem byla trošku větší a už jsem vnímala, že není něco v pořádku. Máma začala pít, začali se hádat, často odcházela z domu ani neřekla kam jde, celou noc nespala doma, ráno přišla a začala se s tátou hádat. Moc jsem tomu nerozuměla, pořád jsem si říkala, že je to asi kvůli mně, protože jsem moc zlobila. Schovávala jsem se pod postel nebo křičela ať přestanou. Jednoho dne si moje máma našla přítele a s tátou se rozešli. Já jsem zůstala se svým tátou sama.
 Já a táta jsme bydleli na hotelovém domě a moc peněz jsme neměli. Ale já jsem tátovi věřila, že to zvládne a stála jsem při něm. Pak přišla máma i s tím novým přítelem a začali tátovi říkat, že se o mě nepostará jako máma a začali mu vyčítat věci, které nebyly pravdivé. Pak odešli, dole zbili vrátnou a rozbili dveře. Potom přijela policie a mluvili s tátou, já tomu moc nerozuměla protože mi bylo 8 let. Byla jsem v pokoji, když přišel pan ředitel hotelového domu a oznámil nám, že potom co se tu stalo, se máme sbalit a jít pryč.
 Po odchodu z hotelového domu jsme chvíli bydleli u babičky z otcovy strany, ale protože jsem nechodila do školy, chtěla jsem jen být s tátou. Myslela jsem si, že za všechno může máma a proto jsem na ulici. Spali jsme venku a já jsem se koupala v řece neměli jsme co jíst, ale vždy jsme si poradili. Pokaždé jsme spali někde jinde. Někdy u kamaráda mého tatínka, dělali jsme si tam špekáčky nebo topinky z tvrdého chleba. Spali jsme u něj v takové staré chatce, netopilo se tam, tak byla zima, ale dalo se to vydržet. Hráli jsme karty a já ho brala jako strejdu a měla ho ráda.. Jednou jsme šli  jednomu kamarádovi pro věci a tam už nás čekala paní a řekla tátovi, že jedu do dětského domova, protože tak to soud rozhodl. Mě řekla, že jedu na tábor na týden a zas se k tátovi vrátím. Prý si musí něco vyřídit a potom si pro mě přijede. Při loučení jsme oba plakali a já jsem se těšila, jak za týden budu zpět.
 A tak jsem se ocitla v dětském domově. Přijeli jsme na domov a byla jsem z toho trošku zmatená, nové děti, nové tety, nové prostředí. Po týdnu jsme jeli do Jeseníku a já si začala zvykat. Chodili jsme do lesa, na každém kroku jsem spadla (ještě dnes mi to teta připomíná, že ten batoh byl větší než já). Vždy jsem se otřepala a šli jsme dál. Skamarádila jsem se s holkama a klukama. Po návratu z hor přijela babička s dědou a řekli mi, že tu budu delší dobu a že za mnou budou jezdit, abych nebyla smutná.

 Dnes je to skoro 5 let, co jsem v domově. Naši se dali znova dohromady, mají krásnou holčičku mojí sestru Kateřinku. Jezdívám domů na víkendy a teď již chápu, že vina nebyla jen na straně mojí matky, ale že na to musí být vždy dva.
Také vím, že nebudu pít alkohol, aby nemuseli moje děti skončit jak já, když jsem byla malá.
 Asi nejhorší byly výčitky svědomí, že za všechno můžu já. Toto bych nikomu nepřála prožít. Vzala jsem si také ponaučení do života, které bych ráda předala mladším. Choďte do školy a učte se, já svoje děti k tomu povedu.