AVPO

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zuzana a Maruška

Zuzana:
Mám štěstí. Pocházím z krásné rodiny, držíme při sobě v dobrém i zlém…sestra je můj velký týmový hráč, moje jistota. Společně jsme měly příležitost poznat projekt „Dejme dětem šanci“ jenž nás pohltil a z minuty na minutu bylo rozhodnuto. Prostě „musíme“. Po pročtení všech dětských příběhů nás oslovila svojí dušičkou Maruška…její láska ke zvířatům je naším společným rysem. Vztah začal prvně dopisováním, které velmi rychle přešlo v opravdu intensivní korespondenci. První setkání bylo nasnadě. V momentě, kdy jsem se Marušce prvně podívala do očí, věděla jsem, že začíná něco moc hezkého, něco, co neprožíváme každý den. Dny, jenž můžu strávit s mojí kamarádkou, jsou pro mne velkým naplněním, prostřednictvím Marušky dokážu cítit radost i v momentech, které už v našich životech přijdou nám běžné. Máme se rádi. Máme prostě štěstí:-).

Maruška:
Když za náma teta Eva přišla a řekla nám o projektu Dejme dětem šanci a vysvětlila  nám co to je, tak jsem vůbec  nevěděla jestli do toho mám jít nebo ne. Třeba z toho to téma najdi si mě, toho jsem se trošku bála a navíc jsem měla v hlavě tolik otázek.
Nebude nikomu vadit  že jsem v děcáku???
Co když se mnou nebudou spokojený???
Co když budu vypadat trapně???
No prostě jsem se toho bála, ale nakonec  jsem do toho projektu šla. A když mi teta oznámila že mě zkontaktovala  jedna paní, tak jsem nevěděla jestli to je sranda nebo ne. A hned jsem si vzala ten papír co mi dala a četla jsem si ho aspoň pětkrát, nemohla jsem tomu věřit. Tak jsem si začala psát se Zuzkou a postupně jsem z toho přestávala být nervózní spíš jsem se začínala těšit na to že poznám někoho hodného…No a když mi Zuzka dala vědět že by chtěla přijet sem do dětského domova tak jsem byla moc ráda, že ji uvidím na vlastní oči a že se mi to nezdá. Tety samozřejmě měli také velkou radost. A tak jsem se seznámila díky tomuhle projektu se Zuzkou.
Jsem za to moc ráda, protože jsem si oblíbila celou její  rodinu. Díky nim poznávám, jak to třeba funguje v normální rodině…Bez křiku a bez různého násilí. Takhle jsem to znala jen v domově protože jsem obvykle měla zkušenosti s opakem.
A jsem za to moc ráda, že to takhle není . Zuzka má se mnou trpělivost a hodně mi toho dala, a když mě něco trápí, tak se mě snaží povzbudit a poradit, jak dál, vysvětlit mi to.
Také má krásné dvě holčičky a já si připadám jako jejich starší sestra, moc ráda si s nima hraju a vydržela bych si s nima hrát furt.  Zuzka mě také vzala  hodněkrát na výlet za což jí moc děkuju, protože si toho nesmírně vážím.
Ale hlavně si vážím toho že je mám.
Že jsem poznala supr rodinku i s pejskem, že vidím že to je život tam venku taky hezký, a že až jednou budu odcházet z domova, že se nebudu bát  že jdu do světa plného zlých lidí.
Také mě učí to co potřebuju do života, když něco nevím tak se mi nesmějou a v pohodě mě odpoví a já jsem za to moc ráda že se učím i nové věci. Prostě jsem moc ráda, že jsem to tenkrát  tetě Evě neodřekla a řekla jsem, že do toho jdu a za to bych tetě Evě a všem tady v dětském domově chtěla poděkovat.Za to že nám pomáhají poznávat supr lidičky a že jsou rádi kdy ž je každé dítě šťastné.
A moc bych chtěla poděkovat Zuzce, Martinovi, Julince a Viktorce že vás mám. A za všechno co pro mě děláte, i když pouhý děkuju nestačí. Už to, že jste moc hodné lidičky a že jste si mě našli tak mě to hřeje na srdíčku.
Mám vás prostě moc ráda
Vaše
Marie